Královiny

Hledám kamarády za účelem satanismu

Jeden se už nediví různým prapodivným inzerátům, v nichž manželský pár hledá ženu s částečným zdravotním postižením "na masturbaci a orálek" nebo panna nabízí svoje použité kalhotky („Můžou být i počurané, od menstruační krve, nebo se do nich udělám, zkrátka co si přejete."). Nepřekvapí už ani seriózní podnikatelská nabídka ženy, která hledá kolegyni do privátu, protože „nestíhá". Že se však na inzerát svolávají už i satanisté (značka: z Brna a okolí), to už jednoho trochu znevózňuje. Nebylo by prosím možné, aby aspoň výzvy k provádění satanistických ceremoniálů a rituálů zůstaly tak nějak neveřejné? Jeden by chtěl, aby se něco v našich životech dělo trochu ve skrytu, jinak totiž brzy nahlédneme, že za každým zbořeným tabu se skrývají jen banality a lékařské diagnózy.

Celý článek

18.02.2010
Za komunismu bylo udáváno aneb Udavače a kariéristy nesuďme

Jeden si myslí, že bychom se v komunistické minulosti už neměli vrtat. To se furt dokola ptáme nějakých osobností, proč dělaly to či ono, takže pak ani nemáme klid na práci. Mělo by nám přece stačit ujištění ředitele České televize Jiřího Janečka v posledním Týdnu, že když vedl bolševický plátek Palcát, nic špatného do něj nepsal. Vždyť kdyby o rezervách v plnění socialistického závazku nereferoval on, udělal by to někdo jiný a jistě horší. Podobně bychom měli věřit grafikovi Joskovi Skalníkovi, že si StB jeho informování o okolnostech vzniku Občanského fóra vymyslela, ostatně stejně jako všechna ostatní udání (a síti agentů ani nemluvě). A hlavně – komu slouží skandalizace veřejných osob, vždyť všechno lze svalit na systém jako takový. „Chci vrátit ústavu respekt u veřejnosti a zabránit věcem, které mnohdy hraničily s bulvárem. Třeba ty veřejné skandalizace a hry na to, kdo byl, nebo nebyl agentem Státní bezpečnosti," říká správně nový ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Jiří Pernes. Tenkrát přece byla jiná doba, jak s neodolatelnou dikcí komunistického novináře připomněl Janeček: pracovalo se, politika se neřešila a muzika se poslouchala. Když nějaký badatel najde doklad o prohřešcích dnešních slavných (nebo jejich kamarádů), rozhodně by už neměl zmínit jméno, jako tomu bylo v případě Milana Kundery, ale je třeba zásadně používat výraz „bylo udáno". A možná bychom napříště neměli popřávat sluchu lidem, jako je herečka Vlasta Chramostová, která se na rozdíl od zmíněných pánů zachovala zmužile a o své dávné spolupráci s tajnou policií otevřeně mluvila. Ještě bychom si totiž mohli začít myslet, že komunistický režim netvořila nějaká neuchopitelná síla, ale normální lidé.

Celý článek

15.02.2010
Slovní ekvilibrista Jiří Dolejš aneb Být blbý komunista není paradox

Zatímco feministky náš školí v tom, jak češtinu pokrýt genderově neutrálními slovy, komunisti osvědčují svou schopnost dělat z naší mateřštiny newspeak. Zvláštní ocenění si zaslouží jejich poslanec Jiří Dolejš za vyjádření v rozhovoru pro časopis Týden: Stranickou legitimaci „jsem získal až v lednu 1989 v době takzvaného Palachova týdne. To je mimochodem zajímavý paradox." Jeden byl takovou tezí silně překvapen, neb nechápe, co je paradoxního na situaci, kdy vládnoucí bolševici přijímají mladého příznivce do svých řad, zatímco v ulicích nechají mlátit zastánce demokracie. Kdyby si Dolejš tehdy šel pro potvrzenou přihlášku s čerstvým šlicem od policejního obušku na zádech, to bychom snad o nějakém paradoxu mohli uvažovat, ale takto? Ve skutečnosti je zřejmě termín paradox pouze jistou pokročilou formou doublespeeku a Dolejš má při jeho vyslovení na mysli slovo blbství. Jenže poté nám logika nastoluje další neřešitelnou záhadu: co paradoxního může být na tvrzení, že nějaký komunista byl blbý?

Celý článek

Paraziti, hajzlové, zmrdi aneb Diskuse o významu literárních časopisů

Literárnímu kritikovi a nyní úředníkovi ministerstva kultury Radimu Kopáčovi otiskla lednová Dobrá adresa (na straně 7) krátký text, který sepsal ještě před nástupem na ministerstvo a v němž kritizuje současný literární provoz, respektive „marnosti typu Revolver Revue, Tvaru nebo A2, jejichž pojetí otevřeného kulturního periodika se zužuje na stoku pro neurózu svého vůdce a hrstky jeho oddaných poddaných." Na druhou stranu chválí malá periodika typu ústecké Pandory. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a znovu ukázaly dlouhodobě nevyřešenou potíž literárních periodik. Jejich redaktoři jsou totiž ke státnímu rozpočtu přisáti jak k mateřskému prsu a ještě mají pocit, že stát ani veřejnost nedoceňují jejich roli předvoje společnosti. Každá zmínka, že něco nedělají dobře, je tedy rozběsní doběla. Vždyť jak už nám sdělili v dokumentu Martina Langera 35 % pod nulou, většina lidí je přece úplně pitomá, a proto jim musí dát své peníze. Role jediných zachránců kultury, jimž někdo musí platit – byť špatné – redaktorské živobytí, je poněkud odpudivá. Mnohem odpudivější ovšem je to, co vybublává za texty polemizujícími s Kopáčem. Diskuse pod článkem Libuše Bělunkové v A2 dosvědčuje Kopáčova slova: šťouchněte do některého ze zmíněných periodik a neodhalíte nic jiného než stoku, v níž se dočkáte křiku o zmrdech a hajzlech. Příznačná je pak poznámka jednoho ze řvounů o „kamarádech z Dobré adresy" přesně odhalující myšlení lidí kolem literárních časopisů, které nejvíce zajímá, kdo je s kým kamarád. Na mysl jim ani na chvíli nepřijde, že Dobrá adresa pouze poskytla Kopáčovi prostor k vyjádření, který jinde nedostal (a protože dává hlas i nepopulárním názorům, jistě se jí ze strany velkých literárních periodik dostane zaslouženého dílu nenávisti). Dlouholetý kolotoč hysterických tlaků na stát by mohlo zastavit jen utažení kohoutku státních peněz. Kdyby kupříkladu stát podporoval skutečně neziskové projekty, které jsou ze druhé strany sponzorovány dobrovolnou prací, brzy by se ukázalo, kdo má rád literaturu a kdo má raději granty.

Celý článek

2.02.2010
Hrabě Jan Pavel II. Sacher-Masoch

Jednoho vždy potěší novinky z katolické církve. Zvláště zajímavá musí být kniha monsignora Slawomira Odera, který se ve Vatikánu stará o proces svatořečení Jana Pavla II. Podle Odera měl minulý papež ve svém šatníku opasek, který používal jako bič, protože chtěl zažívat utrpení. „Jeho nejbližší okolí mohlo na vlastní uši zaznamenat, že se Jan Pavel II. sebemrskal během svého působení v Polsku i ve Vatikánu," napsal Oder. Bič si papež dokonce bral na letní dovolenou na zámek Gandolfo. Jeden soudí, že tato zpráva skýtá naději pro vyznavače jistého druhu sebenásilí, zvláště pokud by v papežově šatníku našli vedle biče i podvazkové pásy a nějaký ten obleček z latexu. Na druhou stranu by jej možná tito lidé do spolku nevzali, protože se papež bičem třeba jen tak šolíchal, neb, jak píše Oder, „je těžké říci, k jakému prahu bolesti se přiblížil."

Celý článek

1.02.2010
Otázka dne: Kolik mohou akvarijní rybičky dostat za vraždu?

Je zajímavé pozorovat, jak se nás různí aktivisté snaží nasměrovat zpět do středověku. Jedni chtějí, abychom jedli jen to, co je vypěstováno v okruhu pár kilometrů, jiní by nám zase nejraději zakázali cestovat kvůli negativnímu vlivu našich maličkostí na Matku Zemi. Hrdými nositeli největšího zákroku (těžko v takové souvislosti použít slovo pokrok) se ale mohou stát Švýcaři, kteří se v referendu rozhodnou, zda budou domácím zvířatům přidělováni advokáti. Je to sice zatím jen na ochranu jejich práv, doufejme ale, že ona práva budou brzy následována i povinnostmi, neb jedno bez druhého nedávalo v žádném systému příliš valného smyslu. A tak se snad brzy dočkáme procesů proti psům, kteří pokousali člověka, či myším plenícím úrodu (ve středověku padaly rozsudky vyhoštění do 14 dnů, z čehož ovšem byly vyňaty myši přestárlé, gravidní a nedospělé). A jistou radost by mohli mít i zoofilové, protože konečně budou mít i spolupachatele (varující by pro ně ovšem mohl být fakt, že člověk býval za tento skutek obvykle oběšen, zatímco zvíře dostalo pár ran holí a napomenutí).

Celý článek