Královiny

26.04.2009
Machalická do plynu! aneb Když umělec může všechno...

Jeden je u vytržení z faktu, že kdykoliv se redaktorka kulturní rubriky Lidových novin Jana Machalická dostane do styku se slovem umění, skončí to vícečetným orgasmem. Naposledy byla takto nadšena výstavou v pražském klubu Roxy, kde polský „streetartový umělec" Peter Fuss představil fotografie z filmů Schindlerův seznam a Pianista, na kterých měli nacisté na rukávech místo hákových křížů návleky s Davidovou hvězdou. A moc moc moc se Machalická zlobila na skupinku lidí, která po zahájení výstavy pohoršeně strhala fotky ze zdi kvůli jejich antisemitskému vyznění. „Bojůvka, která vlítla do výstavní síně a strhala fotky, je přinejmenším trapná, bez ohledu na to, zda se vystavené artefakty líbí, nebo nelíbí. Každé umění potřebuje svobodný prostor a otevřený dialog a nikoliv intoleranci a destrukci. Umění, i to politické, přece pracuje s nadsázkou, hyperbolizací, významovým gestem, zkratkou i mystifikací a jako takové se má vnímat," napsala Machalická. Jeden souhlasí: umění je nad vším – když za ně cokoliv prohlásíte, už proti tomu nemůžete vystupovat. Autor tohoto blogu chce být také umělcem, jeho prvním počinem v této oblasti je heslo „Machalická do plynu!", kterým chce upozornit na nevyhovující kvalitu divadelních recenzí v Lidových novinách. A pokud by to snad Machalická považovala za nepřijatelné, jeden by ji rád upozornil na stěžejní argument jejího článku: „Začneme-li umění kádrovat podle toho, jestli vyhovuje něčímu názoru, jsme na nejlepší cestě skončit u hořících hromad knih." Slovo umění je přitom tak nevyčerpatelným bohatstvím, že se jeden diví, jak málo je využíváno. Kdyby totiž náckové – pochodující co chvíli v ulicích – označili své akce jako happeningy, mohla by je Machalická hájit stejně urputně jako Fusse. Ostatně dělají přece to samé: označují Izrael za rasistický utlačovatelský stát. Jen náckové zatím nepochopili, jak se to má dělat správně.

Celý článek

24.04.2009
Porno ráno, v poledne i večer

Na Evropské unii je nejpozoruhodnější, že dodává na důležitosti nezměrným kvantům parazitů. Jedním z nich je předseda regulační Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Václav Žák, který nám nyní vysvětlil, jak záslužný je pokus unie o regulaci internetu. Mimo jiné by podle ní měly pornokanály napříště prokazovat, že udělaly dostatečná opatření, aby jejich produkci "nemohli konzumovat mladiství". A co je takové dostatečné opatření? "Jednak časový rozsah služby, tedy poskytování jen od 22 do 6 hodin, jednak technický prostředek, zakódování služby. Klíč k ní by pak držela osoba starší osmnácti let. Podepisovala by smlouvu na tento explicitní obsah a jestli doma dovolí se na to dívat dětem, bude její odpovědnost," říká Žák. Takový plán je opravdu skvělým a účinným opatřením zhruba asi tak na dvě minuty, než poskytovatelé přesunou své stránky mimo dosah práva Evropské unie. Jde o takovou hloupost, že je škoda nad ní plýtvat úvahami o cenzuře. Horší ovšem je, že z našich peněz zaplatíme armádu ufonů, jejichž největší starostí bude úplně zbytečná snaha ovlivnit fakt, zda se na porno díváme v sobotu večer, nebo v neděli ráno.

Celý článek

23.04.2009
Metrohomobisexuálové

V časopise Reflex otiskli v článku o metrosexuálech zajímavou chybu, která o tomto fenoménu vypovídá víc, než redaktoři asi chtěli. “Metrosexuálové nemusí být nutně gayové, ale také bisexuálové nebo homosexuálové,” napsali. Moje řeč.

Celý článek

19.04.2009
Příležitost pro turisty: prohlídka severokorejských koncentráků

Jeden je rád, že lidé jsou neobyčejně podnikaví. Potěšující je například fakt, že po úspěchu oscarové limonády Milionář z chatrče začaly turistické kanceláře pořádat výlety bohatých turistů do slumů. Nic nového pod sluncem (do pověstných favel v Brazílii se dělají už dávno), je ale skvělé, že se obchodování s bídou tak rozšiřuje. Turistické kanceláře ovšem zatím výtěžnost lidského neštěstí podceňují. Vždyť jaký úspěch by mohly mít třeba výlety do severokorejských lágrů (autentické mučení za malý příplatek) nebo do některého utečeneckého tábora v Africe (s příležitostí shlédnout umírání na tyfus). A vůbec ladem zůstávají masakry: kolik jen mohly turistické kanceláře vydělat na prohlídkách hromadného zabíjení mačetou ve Rwandě... Podnikatelé tužte se, peníze tu leží na krvi (tedy vlastně na zemi), jen je sebrat.

Celý článek

18.04.2009
Omluva Jiřímu Peňásovi

Autor tohoto blogu se musí upřímně omluvit kulturnímu publicistovi Jiřímu Peňásovi za to, že ho podezíral z menšinové sexuální orientace. Peňás měl totiž na výstavě výtvarníka Jiřího Davida jistý problém se ženskou anatomií – v rozhovoru pro Týden Davida chválil, jakýže to na aktu nazvaném Zezadu namaloval pěkný řitní otvor, ovšem malíř ho hned opravil, že šlo o otvor vaginální. Jeden si myslel, že na Peňásovi musí být cosi podivného, když si plete zřejmé skutečnosti, po shlédnutí výstavy se však rozpačitě tahá za ucho: na tom obrazu rovněž bez pochyb viděl otvor řitní. Na mysli tak začala hlodat jiná otázka: k čemu je nám takové umění, u něhož nepoznáme, zda obraz zpodobňuje vagínu, nebo řiť?

Celý článek

17.04.2009
Bohoušku Kulínský, ty kluku ušatá

Jeden je rád, že žijeme v opravdu tolerantní společnosti. To za starých časů by třeba po prznitelích dětí chtěli, aby se napravili, ale to my ne, my si s nimi raději uděláme mejdan a pak o něm rozšafně napíšeme do novin. V týdeníku Reflex tak vyšel článek "profesionálního gurmána" Pavla Maurera o večírku, který uspořádal Bohuslav Kulínský před svým nástupem do vězení, kteréžto si zasloužil pohlavním zneužíváním nezletilých dívek z Bambini di Praga. Text je natolik upřímně citově zabarvený, až jednomu vhrkly slzy do očí: “Stáli jsme před jeho oblíbeným barem, bylo nám smutno i veselo. (...) Přišly také bývalé žačky, sboristky, které na něj evidentně nezanevřely, pilo se na zdraví, na svobodu a na kdeco.” No řekněte, není vám Kulínského, toho kluka ušatého, líto? Zvláště když navíc “rozumí dobrému jídlu, byť se tím nikdy nechlubil”, a teď bude muset jíst vězeňské blafy. K dokonalosti schází už jen jediná drobnost: příště by měli o Kulínském psát jenom ti jeho přátelé, kteří s ním nejprve pošlou svou čtrnáctiletou dceru bez dozoru na měsíční dovolenou. Schválně, zda pak budou Bohouškovi přát, aby se z kriminálu vrátil co nejdříve.

Celý článek

16.04.2009
Ať žije Frakce Rudé armády!

Amatérský politolog Kamil Fila nám na Aktuálně.cz v recenzi filmu Baader Meinhof Komplex o Frakci Rudé armády předvedl pořádnou dávku levičáctví převlečeného za objektivní analýzu. Vždyť přece není nad boha vyváženosti: terorismus nebyl moc dobrý, ale přece jenom si ho Němci zasloužili. „Nelze totiž tvrdit, že tehdejší demokracie byla ohrožena anarchií, když o opravdovou demokracii nešlo, a hlavní odpor levice směřoval vůči tomu, jak se tzv. spořádaní občané měli stát slepí vůči utrpení třetího světa a otupět v konzumerismu," píše Fila. Podle levičáků prakticky za všechno může společnost – u každého hříchu lze najít nějaké objektivní příčiny, proč musel být spáchán. Řešením je, že budeme otevřenější a začneme si víc naslouchat, přeložme: posuneme společnost víc doleva, aby už šílenci neměli důvod být šílení. „Většina publika prožije podobné prozření jako rodiče jedné teroristky ve filmu: konečně chápou, proč to udělala a nemohla jinak, proč se musela vzepřít autoritě a jak násilné odtržení od normálu přineslo zvláštní duševní klid nejen jí, ale celé rodině," píše Fila. Není zkrátka nad násilné odtržení od normálu: my ostatní spořádaní a nudní občané v područí konzumerismu bychom měli okouzleně sprásknout ruce nad vraždícími psychopaty, příště se můžeme blahem počůrat třeba nad Pol Potem a ostatními romantickými intelektuály z Kambodže (že musíme chápat Che Guevaru, je samozřejmostí). Nejde to jinak, možná nám trocha těch mrtvých přinese kýžený duševní klid – a určitě nám bude jedno, zda se mezi nimi náhodou vyskytne třeba nějaký Fila. Však on to pochopí.

Celý článek

12.04.2009
Bůh je milosrdný sadista

Až dosud si jeden myslel, že Bůh je milosrdný. Jenže pak začali na Britských listech diskutovat o tom, zda náhodou není sadista a všechny dosud prověřené jistoty se zhroutily. “Americký novinář Jim Bishop (...) svým podrobným popisem dne, kdy byl popraven Ježíš Kristus, odhalil totiž historii bestiální krutosti a poskytl tak velmi přesvědčivé argumenty, že Bůh Otec musí být vlastně sadista,” zahájil vše vydavatel Britských listů Jan Čulík, čímž rozpoutal polemiku, která vyvrcholila poněkud zvláštní debatou o tom, zda je racionalita slučitelná s náboženstvím. Věty intelektuálních géniů jako: “Mystérium rozporů případné Boží existence – i existence světa – zůstává mystériem.” – “Odvysvětlení rozporů je právě nemohoucí a hloupé a nemožné.” – “Ale pak nemůžete přesvědčivě argumentovat, že Bůh není sadista.” – “Bůh může být sadistou, Bůh vůbec nemusí existovat atd.” končí vpravdě husarským kouskem racionalismu: “Kdyby byl Bůh Vševědoucí, tak by věděl už předem, aspoň během svého pracovního týdne, že se to s tím rájem po... a že bude muset někdy v budoucnu nechat ukřižovat svého syna. No, sadista. Takový pokus o vraždu by měl být trestný...” Jeden se domnívá, že Bůh opravdu musí být sadistou, když nás nechá číst blábolení lidí, kteří o teologii vědí asi tolik, jako Severokorejec o prosperitě. Na druhou stranu ale může jít o důkaz jeho milosrdnosti, jinak by totiž protagonisty této debaty za takovou snůšku bizarních agumentů musel hned zabít ranou blesku.

Celý článek

9.04.2009
Kundera posté aneb Kdyby byly v pr.eli ryby

O případu udání Miroslava Dvořáčka Milanem Kunderou se už pár měsíců nepodařilo říct něco nového, o to úporněji však jeho obhájci začali při příležitosti spisovatelových osmdesátých narozenin mlít znovu tu svou. Možná by proto nebylo od věci stanovit si nějaký kódovaný jazyk ve zkratkách, ušetřilo by nám to totiž hodně času. Tak třeba „Zamyšlení k životnímu jubileu Milana Kundery" z pera Josefa Švédy by šlo zhustit do několika písmen: „FBT. VBA, NN. NOL, MOD." (přeložím: Fax byl trapný. Vědecké bádání ano, novináři ne. Nemluvme o lidech, mluvme o době.) a vyhnuli bychom se opakování starých tezí v nové omáčce. Jeden ovšem neví, jak se vyrovnat s kdybystou Janem Čulíkem, který na Britských listech tvrdí: „Kdyby Kundera pohnal Respekt před soud v takové Británii (a možné by to bylo, protože Respekt je na webu přístupný i tam), vysoudil by na Respektu miliony (v librách)." Kundera se k takové akci ani náznakem nechystá, takže daná věta svědčí pouze o tom, že v Čulíkolandu se nějakou tou fantazijní představou nešetří – možná tam dokonce nemají ani rybníky. Jeden se obává, že v debatě je přípustná jediná věta se slůvkem „kdyby", a to: „Kdybyste, pane Čulíku, s takovými argumenty do ... jít ráčil."

Celý článek

8.04.2009
Rychlé šípy patří do Hiltonu

Jeden musí v úžasu sledovat nápady politiků – mnohdy z nich máte dojem, jako by se dotyčný právě vrátil z nějakého kongresu oligofreniků. Jako poslední z něj přijel ministr Cyril Svoboda: připravuje totiž vyhlášku, podle které bude muset být u každého nově stavěného většího domu nebo ubytovacího zařízení hřiště. „Na venkově si mají děti kde hrát, ale ve velkých městech tuto možnost postrádají," řekl k tomu. Jeden je tímto bohulibým nápadem opravdu zaujat. Představte si to úžasné centrum Prahy, kdyby byla ona vyhláška přijata už za krále klacka. Místo náměstí jsme mohli mít pískoviště, ve sklepech by byly prolejzačky a na střechách nohejbalová hřiště. A Rychlé šípy by pronikali na území Vontů rozkládající se uprostřed Hiltonu. Pro ministerstva ovšem tato vyhláška zřejmě platí už dlouho: Svobodův nápad se nedá vysvětlit jinak, než že ho v jeho kanceláři někdo praštil kyblíkem do hlavy.

Celý článek

7.04.2009
Silná Evropa, kupředu levá

Je zajímavé pozorovat, jak některá slova přebírají funkci jiných. Právě to se nyní přihodilo slovu silný, je-li použito v termínu “silná Evropa”. Lidé, kteří ho používají, totiž ve skutečnosti nemluví o ničem jiném než o socialismu. “Evropa nepotřebuje méně, ale více Evropy. Právě v časech globální krize to jasně vidíme: měnová unie bez toho, aby jejím cílem byla unie politická, není možná. My však zatím nemáme společnou finanční politiku, společnou daňovou politiku, průmyslovou politiku, sociální politiku, které by všechny pomohly účinně čelit následkům finanční krize sdruženou suverenitou států EU,” napsal v Respektu jeden z mnoha hlasatelů silné Evropy německý sociolog Ulrich Beck. Jeden si ale myslí, že článek v Respektu přeložili mizerně. Kdyby totiž byli poctiví, muselo by tam stát: “Potřebujeme méně svobodného trhu, protože lidé jsou blbí a obvykle podnikají úplně nekoordinovaně, a tedy špatně, hodláme zdanit bohaté, neboť si stejně všechno nakradli, věříme, že jsme chytřejší než ostatní, a proto jim chceme všechno naplánovat, a rozhodně zamezíme tomu, aby národy o své budoucnosti rozhodovaly samy, protože jen v ústředí víme, co si vlastně skutečně přejí.” V případě takového překladu bychom ovšem přišli o onu kouzelnou záměnu slov silný a socialistický. A navíc by svět už nikdy nebyl to, co dřív, protože by levicoví ideologové začali mluvit pravdu.

2.04.2009
Blbost si peníze zaslouží – nikdy jí nebude dost

Už to vypadalo, že pro nutnost dotovat literární časopisy byly sneseny lecjaké neuvěřitelné argumenty, to je ale ještě neznali ten nejúdernější: potřebujeme je na publikování blbostí. Jak nám totiž sdělil Petr A. Bílek v obtýdeníku A 2: “Tisknou se v nich blbosti, ale byvše vytištěny, přežívají a kladou budoucím otázky: Co se to s nimi dělo, že takové blbosti tiskli? A když časopisy nebudou, tak právě to se ztratí a této době už půjde porozumět i zpětně stěží.” To je vážně moc pěkný argument: lidskou blbost je opravdu třeba co nejvíc podporovat, jinak totiž nebudou mít literární historici v budoucnu o čem bádat. Jeden si ale říká, zda bychom se neměli v této činnosti víc rozmáchnout. Bílek správně poznamenává, že v když se vyplýtvá na dementní kampaně Jezte českou rybu, není už těch pár miliónů na blbecké texty literátů zas tak moc, ale je škoda, že nežádá dalších výdajů. Peníze by si totiž také zasloužili i jiní: ministerstvo švihlé chůze, úřad pro záležitosti vesmírných lidí, rada pro financování chichichi blogů či stylista Jiřího Paroubka. Ale nejlepší zprávou je fakt, že se Bílek nezříká osobní oběti a sám se staví do čela hlásání blbin. “Netuše opět po roce, do které kategorie těch, kdo si odepisují výdaje paušálem, patřím, začetl jsem se do zákonů. Nepřekvapilo mne, že duševní činnost je pro naši společnost kategorií nejnižší, z níž stát shrábne 60 procent,” stěžuje si. Když však někdo o něčem nic netuší, neměl by o tom psát, nesmáli by se mu pak za tvrzení, že příjmy po odečtení výdajového paušálu dostane stát. No a kdyby – ne že bychom u Bílka v něco takového doufali – snad i přemýšlel, musel by nezáživně přiznat, že paušál není u duševních činností nejmenší proto, že by si stát této práce nejméně vážil, ale kvůli tomu, že jediným podstatným výdajem je v jejich případě tužka a ořezávátko.

Celý článek