Královiny

25.02.2009
Všichni jsme fašisti

Na to, že argumenty šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka často pocházejí z míst za hranicemi logického myšlení, jsme si už zvykli. Ovšem jeho varování, že se u nás "na obzoru začínají objevovat plynové komory" svědčí o tom, že zřejmě přestal brát předepsané prášky. V Čulíkolandu stačí říct, že pracující cizinci nemusí mít stejné výhody jako našinec a už vykřikuje: “Společnost si nemá právo demokraticky odhlasovat, že část obyvatelstva je podřadná či druhořadá. Společnost nemá právo si demokraticky odhlasovat, že část jejího obyvatelstva půjde do plynu.” To nás tedy opravdu mrzí: poté, co jsme vojensky obsadili Ukrajinu a v dobytčácích sem navozili mladé muže na těžké práce, bychom neměli mít právo je zplynovat? Kdybychom žili v demokracii, kam jezdí cizinci pracovat za smluvenou mzdu, to by byla jiná. To bychom si mohli říkat, že když si někdo chce vydělat v zemi, v níž nehodlá žít, nemůže čekat, že mu za třicet let začnou odtamtud posílat důchod. Ale takto holt musíme začít stavět pece, jinak to nepůjde. Nebo také můžeme Čulíkovi říci, že ne každý oponent je fašista a že vážně není moc dobré pravidelně jíst houbičky.

23.02.2009
Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet

V literárních časopisech je patrný jakýsi názorový konsesus: lidé jsou úplně blbí, propadli konzumu a nostalgicky vzhlížejí k minulosti. Zajímavé ovšem je, že ve svém odsudku současné doby nadávají na svých stránkách na současnost úplně stejně jako jimi proklínaný našinec. Takto si postěžovala ve dvoutýdeníku Tvar básnířka Svatava Antošová: „A jak je to vlastně dneska? V severních Čechách, v tom průmyslovém pekle, se znovu uvažuje o prolomení limitů těžby hnědého uhlí. Města obkličují stále rozlehlejší průmyslové zóny, z kterých trčí zbrusu nové kouřící komíny. (...). Lidé opět sepisují petice, žádající lepší životní prostředí a policisté je znovu vytlačují z náměstí, protože prostě překážejí..." Ne že by jeden podezíral Antošovou z příchylnosti k minulému režimu, nelze ovšem nevidět, jak lehce lze po jejích slovech dojít tam, kde dlí literáty opovrhovaní nostalgici. Vždyť pokud je to dnes stejné jako kdysi, nemohlo nakonec být kdysi lépe?

Celý článek

20.02.2009
Vrchní prchal správně, svět nás bavil špatně

Až dosud jsme si mohli myslet, že filmový kritik Kamil Fila jenom nešťastně formuluje, nyní už bezpečně víme, že jeho myšlení má méně rozměrů než krabice od bot. V pokračování kritiky „normalizačních" filmů Marie Poledňákové nám odhalil, jak že se to má s otupováním obyvatelstva za komunismu prostřednictvím filmového průmyslu. Poslouchejte dobře: „Filmy Marie Poledňákové se odehrávají ve zdánlivě realistickém Československu té doby, tudíž je o nich možné tvrdit, že manipulují s realitou, protože ji vylepšují a stále tvrdí, že se nacházíme ve světě, který tehdy existoval. Naopak v případě filmů jako Na samotě u lesa či Vrchní, prchni, Kulový blesk a Nejistá sezóna se dá úplně nádherně demonstrovat, že není třeba dělat ostře kritické politické filmy, ale víceméně ´běžné´ komedie, které jsou přitom evidentně společenskou satirou." Jinými slovy, obsahuje-li film aspoň trochu satiry, je něčím hodnotným, zatímco nepolitická komedie otupuje obyvatelstvo tehdy i nyní. Přesně takto vypadají prázdné ideologické floskule – stejně tak bychom mohli tvrdit, že komunistickému režimu naopak pomáhaly „satiry v mezích zákona", protože právě ony nám dodávaly zdání, že režim není tak špatný, když je možné něco kritizovat. Jenže rozdělovat filmy podle Filových měřítek je podobně smysluplné jako řezat bahno na bochánky. Kampak by asi v jeho hodnocení spadly třeba takové Slavnosti sněženek nebo Svatební cesta do Jiljí? Byly to otupující filmy, nebo jsme v nich mohli zahlédnou trochu té požadované satiry? Nehledě na to, že Fila ve snaze narvat tehdejší filmy do svých škatulek otevřeně lže. Ve filmech jako Na samotě u lesa podle něj „téměř nenajdete hrdou postavu. Všichni tu jsou přinejmenším trapní – ať už proto, jak jsou vyčuraní, nebo proto, jak jsou ohnutí, opatrní a ponížení." A pokud si snad neuvědomuje, jak nesmyslné je tohle tvrzení, má zřejmě jisté problémy sociálně se zařadit do společnosti. Ale dosti ironie – celá potíž je v tom, že Fila měří filmům podle jejich vztahu k jím konstituované představě konzumní společnosti. „Veškeré kritické myšlení přece vždycky vychází z toho, že konzumní způsob života je otupující," napsal v diskusi pod svým příspěvkem. Stanovíme-li si ovšem takto jednoduché měřítko vztahující se k velmi neurčitému pojmu, nemůže být divu, že to skončí bezradným mentorováním s argumenty na úrovni slavného výroku jistého profesora, podle něhož je batůžek atributem levičáctví.

Celý článek

19.02.2009
Krokodýl je lepší než dítě

Někteří lidé jsou tak ušlechtilí, že jeden přestává věřit v jejich lidskost. Rodiče pětiletého dítěte, jehož v Austrálii sežral krokodýl, se prý přimluvili, aby toto zvíře nebylo utraceno a svůj život dožilo v zoo. Ti jsou ale slušní, vždyť krokodýl za nic nemůže, rozplývají se někteří diskutující na internetu. To je moc pěkné – vždyť co bychom to byli za tvory, kdybychom se poddali přirozené touze se pomstít a aspoň tak trochu zmírnit svou bolest. Co by to bylo za rodiče, kdyby měli z těchto zvířat nadosmrti trauma, zvláště když se navíc živí doprovázením turistů na pozorování krokodýlů. Vždyť je mnohem přirozenější věnovat se těmto zvířátkům dál. A možná by bylo nejlepší, kdyby vrcholem turistických pobytů byla návštěva v zoo s výkladem, aby zvědavci věděli, který že to krokodýl dítě vlastně sežral. Jistě by šlo o žádanou službu a nakonec by tedy celý příběh skončil happy endem: normální zkrátka je, když všechno zlé je k něčemu dobré.

Celý článek

17.02.2009
Marxistické teze o "normalizačních" filmech

Vždy mne dojme, když nějaký literární či filmový kritik provádí politické školení mužstva. Naposled se této role ujal Kamil Fila při hodnocení nového filmu Marie Poledňákové. V jeho pojetí je tato režisérka kolaborantka, která komunistickému režimu umožňovala vládnout. Podle Fily to totiž bylo prosté: komunisté donutili lidi zapomenout na politiku, stáhnout se do soukromí a tam “konzumovat drobné slasti”. A vše, co k tomu přispívalo, včetně nevinných komedií, bylo nástrojem režimu. “Kolem zařizování bytu, sycení hladových krků a plánování, kam ve dnech volna, se točila celá existence, kdy lidé nakonec zapomínají, v jakých podmínkách žijí, a připadají jim pak snesitelné-normální a 'přirozené',” píše Fila. – Takové teze jsou fascinující. Ne snad, že by se lidé v době normalizace opravdu nestáhli do soukromí, jenže ve Filově pojetí se zřejmě měli bránit tím, že se přestanou starat o svůj každodenní život a budou každým svým činem protestovat proti nespravedlivému režimu. Správně se měli všichni nechat zavřít, protože by pak odpadla zvláště zavrženíhodná činnost, tedy plánování dovolených. Normalizace byla hnusná doba, Fila by si ale přál, aby byla ještě hnusnější. Aby člověk nemohl ani na chvíli uniknout, třeba právě do komedií, jejichž děj se odehrával v jakémsi bezčasí mimo režim. Nejpozoruhodnější ovšem je, jak blízko se Filovy argumenty dostávají k tezím marxistů, podle nichž buržoazie v západních demokraciích otupovala vůli dělnictva k třídnímu boji komerčními filmy. To abychom se tedy báli chodit na komedie – jeden nikdy neví, jaký tím vyjadřuje občanský postoj.

Celý článek

14.02.2009
Vyloučili mne ze IV. internacionály

Literární časopisy připomínají prostředí levičáckých sekt. Stačí se odchýlit od oficiální linie nebo kritizovat některý politický aspekt (pardon – obsah časopisu) a hned následuje povytažené obočí následované nějakým tím disciplinárním trestem. Malým příkladem může posloužit i autor těchto řádek. A byl by to příklad vlastně legrační, kdyby nešlo o doklad podivných zákrut v uvažování redaktorů. – Když si redakce dvoutýdeníku A 2 nedávno založila svůj blog, zařadila do odkazů mimo jiné i Královiny. Nežádal jsem o to, nicméně šlo o iniciativu potěšující, která přinesla sem tam i nějakého čtenáře. Pak jsem ale napsal tento článek. Když se mne z redakce A 2 zeptali, zda jej nemohou přetisknout a zda bych jej nedoplnil nějakým tím příkladem, souhlasil jsem. Text byl skutečně otištěn jako dopis, ovšem k mému překvapení najednou zmizel odkaz na Královiny z blogu A 2. Inu, říkal jsem si, nebudu paranoidní, přece mne nevymazali proto, že jsem napsal nějaký názor, takoví přece všichni ti liberální a otevření mladí lidé nejsou. Ale pak potkám Karla Koubu a z rozhovoru vyplyne, že péči docenta Chocholouška skutečně nepotřebuji: „Koukal jsem se, že jste mne vyřadili z odkazů." – „Museli jsme tě nějak potrestat." – Jak potrestat?" – „Strefoval jsi se do minirecenzí, což je přece ten nejsložitější útvar." – „Netvrdím, že není nejsložitější, tvrdím, že tisknete hodně špatných recenzí." – „Teď už budou lepší," skončil Karel debatu s tím, že si distanc aspoň na měsíc zasloužím. – Autor těchto řádek proto slibuje, že se polepší a bude už psát samé laskavé texty o tom, jak jsou všechny literární časopisy pěkné a jak je proto všichni čtou. Bojí se totiž, že by v opačném případě mohl dostat důtku, nebo by mu – nedejbože – dokonce přišli nabacat.

Celý článek

10.02.2009
Dějiny podle ekologů: pravěk, starověk, středověk, novověk, středověk, starověk, pravěk

V americkém státě Massachusetts rozjela kabelová televize reality show, ve které rodiny ze tří měst soutěžily v úspoře odpadů, paliva na vytápění, elektřiny a potravin, informuje časopis Týden s tím, že touha po vítězství dohnala některé domácnosti k omezení spotřeby až o víc než šedesát procent. Možná se vám zdá být taková reality show ujetá, ve skutečnosti ale jde o vskutku převratný nápad, který by mohl ulevit matičce Zemi. Jen jde o to, abychom se ji nebáli zkusit v masovém měřítku. Vždyť proč by měly soutěžit jenom domácnosti, když se mohou zapojit celá města, ba i státy. Někde se soustředí na to, aby celý život chodili v jednom kabátě, jinde zjistí, že koupel jednou měsíčně bohatě postačuje nebo že chleba je univerzální potravina. A protože velikost naší „ekologické stopy", tedy zátěže pro Zemi, závisí také na počtu našich potomků, téma dalšího rozšíření soutěže je nasnadě. Vítězem se stane stát, který se jako první vrátí do středověku, zvláštní bonusovou cenu pak získá národ, jenž zmizí z povrchu zemského rychleji než ostatní.

Celý článek

7.02.2009
Trapnost – nový hit politiků

Zdá se, že státní a komunální politika má novou úřední linii, a sice úsilí o propagaci trapnosti. A zatímco Alexandr Vondra se nechal od Davida Černého pouze trapně nachytat, jiné úřady už jsou mnohem dál. Podíváte-li se na Crazy web Prahy 5, nevyjdete z údivu – takové míry trapnosti se nepodařilo dosáhnout ani tvůrcům britského seriálu Kancl, kteří na tomto aspektu staví svou poetiku. Nezbývá než volat bravo a těšit se, kdy se nějaký úřad pokusí tak mistrovský výkon překonat. A pokud se hledají nějaké vhodné kreativní agentury, které vyznávají stejné myšlenky, je jeden v pokušení doporučit tuhle – co třeba nějaký ten armádní náborový filmeček...

Celý článek

6.02.2009
Kulturou k životním jistotám

S kulturou se to má jako ze zemědělstvím: každou chvíli to podle zpráv médií vypadá, že za pár dní dojdou brambory nebo knihy, pokud zemědělci či literáti nepustí státu žilou. A v nejbližší době se česká kultura zhroutí, nedostanou-li víc peněz překladatelé – jak nás přesvědčuje kampaň Obce překladatelů. Potkáte-li žebráka žadonícího o pár korun, můžete si být jistí, že jde o překladatele. Podle přehledu, který zpracovala Evropská rada překladatelských asociací, je totiž našinec nejhůře placeným překladatelem v celé Evropské unii – po zaplacení odvodů si přijde na osm tisíc korun. Jeden váhá, zda se má nad takto interpretovanou statistikou smát nebo plakat. Překládání literatury určitě není nikterak lukrativní záležitostí, nicméně najít jakýsi derivát překladatele, který se živí pouze převodem náročných knih a žije o chlebu a kůrkách, je úkol odpovídající hledání jehly v kupce sena. Podobnou statistiku lze vytvořit třeba pro recenzenty, esejisty, korektory, spisovatele, básníky... Vždy nakonec dojdeme k tomu, že všichni by potřebovali víc peněz, nebo nebude napřesrok co číst. A obecně sdílený recept Národní kulturní fronty? Stát by měl zasáhnout, dát víc peněz, podpořit to a ono... Uprostřed hromad knih je fascinující pozorovat tu směsku nedůvěry vůči síle kultury a poníženosti vůči státním institucím. Všichni ti, kteří se rádi holedbají, že literatura boří předsudky, tabu a prověřené jistoty, by tak rádi činili zaštítěni vlastními životními jistotami. Jinými slovy: chtěli by státu zobat z ruky a zároveň mu okopávat kotníky. Zřejmě pak budeme moci být na svou kulturu právem hrdí.

Celý článek