Královiny

30.01.2009
Coming out Jiřího Peňáse

Někteří lidé se nedokážou ke svým citům přihlásit přímo, bližší je jim naznačování. Aspoň tak si lze vysvětlit sloupek šéfa kulturní rubriky Týdne Jiřího Peňáse věnovaný odchodu Dalibora Balšínka z funkce šéfredaktora tohoto periodika. „Přijdu do redakce – a on tady nebude. Půjdu se podívat k němu do kanceláře – a židle bude prázdná. Počkám ještě na poradu, ale on na ni nepřijde," roní slzy Peňás. Následné vršení komplimentů odůvodňuje tím, že Balšínek byl skvělý šéf, ve čtenáři však postupně roste určité podezření: „Dalibor byl nesmírně šťastnou kombinací inteligence, charakteru, vzdělání a intuice. (...) Zář vydávající osobnost. (...) Byl zcela férový, nezáludný a přímý člověk. (...) A taky s ním byla legrace, někdy opravdu ohromná, vlastně neznám nikoho, kdo se tak často smál." Také po přečtení tohoto chvalozpěvu vidíte v duchu to, co autor těchto řádek? Peňás to jistě nepřizná, ten dojem je ale víc než zřetelný: polonazí mladí muži běhají po lese, výskají a sem tam se tak nějak chlapsky popasují, přičemž očima zálibně spočinou na svalech svého druha... A připomeneme-li si obsedantní zálibu Peňásova spolupracovníka Aleše Stuchlého v rozličných mužských knírech, nelze se vyhnout dojmu, že se asi v Týdnu děly věci. Každopádně je to přijatelnější, než další dva možné výklady vzniku Peňásova textu: buď mu je dobrý vkus cizí, nebo si „nenápadně" říká o místo na příštím Balšínkově působišti.

Celý článek

29.01.2009
Když chce mít básník klíče od arestu…

Umění má prý vytvářet prostor svobody, když ovšem přijde na věc, mnozí umělci by moc rádi omezili svobodu ostatních. Pěkný příklad byl nedávno k nalezení na stránkách literárního obtýdeníku Tvar. Básník Petr Král zde kritizoval přístup literárního kritika Jiřího Trávníčka ke knihám, který označil za amúzický. Na tom není nic špatného, kdyby Král nepokračoval: „Povážlivé je to, že Trávníček svou amúzičnost může beztrestně uplatňovat co expert, že ji přednáší studentům literatury a v literárním měsíčníku Host na ni má dokonce – snad už několik let – stálou tribunu, kde své primitivní pojetí prózy-příběhu (...) hlásá." Pokud je něco povážlivého, pak je spíš to tón takových prohlášení. Lidé, jako je Král, totiž nechtějí porazit protivníky v debatě, jde jim o jejich úplné eliminování: rádi by je vystrnadili ze všech institucí, znemožnili jim publikovat, zadupali je do země. Dejte takovému básníkovi moc a on vám za neustálého opěvování svobody pořádně zatne tipec.

Celý článek

24.01.2009
A zase ten Kundera

Už se zdálo, že šílených vysvětlení faktu, že Milan Kundera je v policejním hlášení jako udavač agenta-chodce Miroslava Dvořáčka, jsme slyšeli dost. Ale kdepak, právě nyní je zřejmě čas na vysvětlení nejšílenější. Literární historik Pavel Abraham v Literárních novinách spekuluje, že Kundera je v hlášení proto, že režim uvažoval o jeho perzekuci. „Nezapomínejme na to, že již před tím musel být vytipován jako potenciálně podezřelá osoba. Jeho korespondence byla kontrolována. Poté byl vyloučen z komunistické strany. Vybočoval z řady, a to se neodpouštělo. Zapsání do podobného Záznamu bývalo první předběžnou pozvánkou do kriminálu," píše Abraham. Jeden nevěří vlastním očím: takovouto logickou konstrukci zřejmě dokážou vytvořit jen literární historici a láčkovci. Kdyby v záznamu stálo cosi o tom, že Kundera o Dvořáčkově existenci věděl a přesto nic neoznámil, byl by Abrahamův argument logický. Pokud je tam ovšem napsáno, že se dostavil a vše oznámil, musel by si leda nějaký Vogon myslet, že taková věta se může později hodit při snaze dostat Kunderu do basy. Pravděpodobnější je, že příslušníkem vogonské civilizace je právě Abraham, jak ostatně naznačuje začátek jeho článku: „Sémantické manipulace, prováděné v průběhu tzv. udavačské aféry Milana Kundery jsou zajímavé i tím, že se nejedná o prostý, jednoduchý, jednorázový akt, ale o navrstvení, řekněme, několika rastrů na sebe." Pokud při čtení narazíte na takovou větu, můžete si být jisti, že v 99 procentech případů bude následovat podobný žvást, jako je ten od Pavla Abrahama.

Celý článek

20.01.2009
Zastavte dovoz Vietnamců!

„Do Evropy se dovážejí Vietnamci, kteří jsou proti evropskému člověku menší a pohyblivější. Evropané nejsou schopni před nimi ochránit své partnerky a Vietnamci jim je oplodňují, což evropského člověka postupně vytlačuje. Je správné připustit zánik jednoho druhu? Není. Je tedy nesmysl limitovat dovoz Vietnamců? Není,"řekl v rozhovoru pro Týden eurokomisař Vladimír Špidla. Tedy ve skutečnosti vlastně mluvil o jelenovi sika a evropském jelenovi – když však v jeho proslovu zaměníte druhy zvířecí za druhy lidské, s úlevou si uvědomíte, jak je skvělé, že na rozdíl od eurokomisařů není Bůh sociálním inženýrem. Kdyby jím ovšem Bůh byl, jistě by zakázal i smrt. Sociální inženýři totiž vždy své nápady prosazují s poukazem na to, kolik lidí díky nim neumře. S tímto argumentem hodlal Špidla prosadit do evropské směrnice ustanovení, že zaměstnavatel má chránit své zaměstnance před slunečním zářením – kupříkladu servírce v Alpách by hostinský kupoval krém. „Servírka by si natřela dekolt (...) a pár holek by nezemřelo na zhoubný nádor kůže," říká Špidla, který by tímto způsobem v celé Evropě zachránil několik tisíc lidí. Kdyby takto uvažoval Bůh, musel by nám dát přesná životní pravidla, abychom si snad svou pitomostí neublížili. Protože si ale můžeme dělat, co chceme, tak zřejmě sociální inženýr není. Ovšem vzhledem k tomu, že nám sociální inženýři vládnou, bojím se, že není vůbec.

Celý článek

18.01.2009
Václav Klaus, ten strašný literární kritik

O příznivcích Václava Klause se často říká, že si svého oblíbence zbožšťují. Mnohem silněji ovšem toto zbožštění zřejmě prožívají jeho odpůrci. Jak jinak si vysvětlit poněkud hysterické útoky na Klausův článek v Lidových novinách o Cestě Cormaca McCarthyho. Je to těžké – máte nějakou knihu rádi, jste přesvědčeni o její kvalitě, ocenění ji přejete... Ale jak je možné, že se o ní kladně vyjadřuje takový satan? Někde musí být chyba – přece si nemůže myslet totéž co vy, to se ze světa úplně ztrácí rozlišení dobra a zla. Aby se vám z toho nezavařila hlava, musíte proto všechny upozornit, že sice má dobrý vkus, ale jinak je úplně hloupý. A tak mu Ladislav Nagy v Reflexu udělí Never more a šéfredaktorka čtrnáctideníku A 2 Libuše Bělunková rovnou mluví o Klausově „školním referátu", který „jen ukázal další fazetu autorova všeumětelství, za něž se nevinný čtenář trochu stydí." Kdyby byl Klaus literární kritik, který opakovaně píše slabé recenze, byl by výsměch na místě. Když však napíše příležitostný text (a jeden by přepokládal, že to udělal na výzvu redakce novin), svědčí nepřiměřená reakce víc o stavu mysli jejích protagonistů než o kvalitě Klausova článku. Zvláště pokud by za tento „školní referát", ač není nijak oslnivý, mohla být A 2 šťastná. Pro některé v ní tištěné recenze by totiž ve škole museli vymyslet novou klasifikační stupnici – pětka by na ně rozhodně nestačila.

Rozšířená verze otištěná v A 2: Zvláště vypečená je rubrika minirecenze, která je plná jen lehce rozepsaných anotací na knihy (i když to už přede mnou řekli i jiní). Jeden váhá, koho dřív jmenovat za příklad. Budeme nespravedliví, takže budou jenom tři. Tak třeba u sborníku Veřejná archeologie II se čtenář od Miroslavy Gregorové dozví neuvěřitelnou informaci, že „kniha je určená především pro praktikující archeology, památkáře, úředníky státní správy či studenty archeologie". I Andrea Fiřtíková nám o povídkách Martiny Růžičkové sdělí nevídanou věc: „Ve všech čtyřech prózách můžeme sledovat touhu hlavních či vedlejších postav nalézt, zvětšit či uchovat si svůj životní prostor." A popisuje-li Petr Gajdošík děj filmu Kočár do Vídně, přímo se rochní v „záložkovém jazyce": „Z postav vytryskne jak očistný proud touhy po lásce a odpuštění, tak slepá nenávist a zničující zloba". Nejvíc fascinující ovšem je, jak jsou tito autoři myšlenkově pevní: když se Malý čtenář pustil do nevalné úrovně minirecenze Dominiky Pospíšilové, opustila zhrzena po celých čtyřech příspěvcích svět literární kritiky. Přejme recenzentům A 2, aby si vzali příklad aspoň z Klausovy neústupnosti, když už nám nejsou schopni sdělit něco konkrétního. 

Celý článek

16.01.2009
Česká malost Vlastimila Ježka

Autor těchto řádek je spolupachatel vraždy, tedy alespoň podle bývalého šéfa Národní knihovny Vlastimila Ježka. Zabilo snad architekta Jana Kaplického srdeční selhání, jak se naivně domnívají lékaři? Ale ne, podle Ježka stojí za jeho smrtí všichni ti, kterým se nelíbil návrh blobu a vystupovali proti němu. „Představte si, že se Kaplický po letech vrátí do Česka, má radost a chce jako patriot pro svou zemi něco velkého vytvořit. Vyhraje architektonickou soutěž a najednou je odmítnut. Vše co se kolem toho dál dělo, byly velmi smutné věci. Ti lidé, kteří to způsobili, zůstanou pro dějiny trpaslíky, po kterých nic nezbude," řekl Ježek Lidovým novinám. Autor této glosy se nějakým tím řádkem o blob otřel, asi tedy přijde do pekla, ostatně nemá žádnou šanci na polehčující okolnost, protože se strefoval i do Milana Kundery. A jak říká Ježek: „Způsob nedávné kampaně proti spisovateli Milanovi Kunderovi měl obdobné rysy jako kampaň proti Chobotnici a Kaplickému." Kundera tu na světě jistě nebude do 120 let, takže všichni, podle kterých udal, by si hned měli sypat popel na hlavu, nebo budou mít krev na rukou. Ježkovi se zkrátka zdá, že když vyslovíte nějaký názor, případně vystoupíte proti nějakému velikánovi, potvrzujete tím českou malost. Ve skutečnosti ale je myšlenkovým trpaslíkem člověk, který běžnou smrt zneužívá k naznačování, že se lidé s odlišnými názory a postoji provinili smrtelným hříchem.

Celý článek

15.01.2009
Blondýnky odhalily pravdu o evropské identitě

Jsou texty, které vám otevřou oči. Dlouhou dobu si myslíte, že je nějaký problém složitý a lze na něj nahlížet z mnoha stran. A najednou bác ho, stačí pár vět a vy najednou vidíte, jak je vše prosté. Tak třeba se domníváte, že o užitečnosti a úskalích Evropské unie lze diskutovat hodiny, jedna blondýnka vám ale dokáže, že to tak není: „Jsme taková jedna velká rodina, která má spoustu společného, ale přitom jsme každý jiný, a která dokáže řešit společně problémy. A to vidíte i v samotné EU – kolem stolu sedí 27 ministrů a snaží se pojmenovat problémy a nakonec se spolu dohodnou na společné legislativě. Země, které spolu kdysi bojovaly, nyní sedí u jednoho stolu. To je fantastické, nemyslíte? Mým snem je, aby v budoucnu úplně všichni mladí lidé jezdili do ostatních evropských zemí tak na týden až dva a tam pracovali nebo studovali nebo dělali nějakou dobrovolnickou práci, cokoli, a tak poznali život v jiných zemích. To by jim pomohlo nalézt či objevit také svou evropskou identitu." Vidíte ta její rozzářená kukadla, jak je šťastná, že rozřešila staleté spory? A to ještě její slova nečetli kupříkladu Albánci a Srbové – teď už stačí, aby si mladí udělali pár výletů a hned se spřátelí. Jen kdyby jednoho pak nezamrazilo v zádech při zjištění, že ten výrok nepochází od bavičky pořadu Na stojáka, ale od docela bloňďaté místopředsedkyně Evropské komise Margot Wallströmové. Máme-li takto intelektuálně zdatné vedení Evropské unie, měli bychom se bát rodinné války. To třeba až bude jednou Wallströmová tak ponořena do evropské identity, že v hlavním městě Slovenska poznamená, jak moc se jí Pozsony líbí...

Celý článek

12.01.2009
Malý národ není žádný národ

Někteří čeští intelektuálové jako by stále čekali na záminku, jak by si mohli do nás (a sebemrskačsky do sebe) kopnout: jsme hloupí a vůbec tak nějak zahledění do sebe, zní jejich obvyklá mantra. Záminky k tomuto počínání jsou mnohdy až bizarní: Markéta Pilátová k tomu v Respektu využila anketu Lidových novin o knize roku. Jsme prý myšlenkoví autisti, neb anketu vyhrál poslední díl Lexikonu české literatury. „Ideální kniha roku je podle našich kulturních osobností zároveň pomníkem pozitivistického myšlení. Sbírkou ověřených faktů, na každém z nich krasopisným písmem napsaná popiska," napsala Pilátová výsměšně. Ba, je to fakt, vyjde-li slovník českých spisovatelů, který zde vznikal desetiletí, měla by to naše „humanitní elita" (termín Markéty Pilátové) úplně ignorovat. Naše radost, že konečně existuje dílo, které ostatní evropské národy, nesvázané čtyřicetiletím komunistické nadvlády, mají už dávno, je přece zcela jasným znakem zaprděnosti. Skutečnost, že na lexikon můžeme být hrdí – stejně jako jsou hrdí na podobná díla všichni okolo nás – je vedlejší, musíme totiž držet prst na tepu doby. Co není bestseller v Německu či v Americe, jako by nebylo. Že snad každá kultura musí mít nějaké své podhoubí – a slovník literátů je chtě nechtě jeho součástí – není důležité. Palacký, Jungmann či Dobrovský – v jejichž době jsme podle Pilátové uvízli – byli takoví popletení trubci. Kdyby jich nebylo, mohli jsme dnes mít v anketách ty opravdu světové knihy a nezabývat se tím, že i v dnešní globalizované době je národní identita důležitá. Jsme malí, nedůležití a všechno, co jsme kdy vykonali a napsali, je nutné spláchnout do záchoda. A můžeme být rádi, že nám to lidé jako Pilátová připomenou, jinak bychom si mohli začít bláhově myslet, že i kultura malého národa má nějaký smysl.

Celý článek